Napsáno životem

Michalka je skutečný zázrak (str. 6-8)

Dnes je šťastný den. Mé dceři Michaele se narodila holčička, má první vnučka. Pozoruji, jak chová maličkou Michalku, a nemůžu se ubránit třicetlet starým vzpomínkám, když jsem byla těhotná..

Den, kdy jsem opouštěla ordinaci své ženské lékařky, byl tím nejkrásnějším v mém dosavadním životě. „Bu-du mít miminko!“ opakovala jsem si stále dokola. Jak moc jsem po něm toužila! A teď je ta chvíle konečně tady!
S hlavou v oblacích jsem nakráčela do nejbližšího obchodu s dětskými potřebami a koupila tam roztomilý obleček. Sněhově bílý! Ještě jsem přece nemohla vědět, jestli to bude kluk, nebo holčička. Bílá se hodila pro oba. A jestli ten zbytek budu později nakupovat v bleděmodré či růžové, mi bylo úplně jedno. Kluk, nebo holka? Hlavně aby to bylo zdravé!
To samé si myslel i Jindra. Také měl velikou radost. Ten večer jsem ho překvapila slavnostně prostřeným stolem. A když vedle svého talíře uviděl maličké dupačky a kabátek, hned věděl. „Tak ty jsi doopravdy těhotná?“ podíval se na mě, jako by to nebyl schopen pochopit. Ale hned vzápětí mě políbil jako ještě nikdy předtím.
O té chvíli jsem snila už tři roky předtím. Vlastně bych byla bývala měla děti hned po svatbě, ale tenkrát jsme bydleli u mých rodičů, v panelákovém tři plus jedna. Jindra měl slíbený byt od podniku. Bohužel, jak to dříve bývalo, stavba se donekonečna protahovala a kolaudace byla v nedohlednu. Domluvili jsme se tedy, že s dítětem ještě nějaký čas počkáme.
Když jsme konečně drželi v ruce klíče od našeho hnízdečka lásky, byla jsem přešťastná a začala hned plánovat.
„Tenhle pokoj zařídíme jako dětský. Dáme sem nějaké veselé tapety a…“
„Leni, s miminkem bychom měli ještě nějaký čas počkat. Nejdřív si byt musíme vybavit. V podniku mi slíbili půjčku.“
Vzali jsme si tenkrát výhodnou bezúročnou půjčku a začali shánět zařízení. Doslova, protože tenkrát se nenakupovalo, ale shánělo. Všechno bylo nedostatkové, od nábytku přes koberce, ledničku, dokonce ani hrnky jeden čas nebyly. Za dva roky se nám ale podařilo zařídit byt přesně podle našich představ a tehdejší módy.
„Teď už bychom mohli začít myslet na miminko!“ prohlásil spokojeně Jindra.
Byla jsem přešťastná. A když jsem během následujících čtyř týdnů neotěhotněla, také hodně zklamaná. Gynekoložka se mi však jen smála: „Tak rychle to většinou nejde! Jen to zkoušejte dál, však ono to přijde! Jste zdravá, není důvod, proč by se to nemělo brzy povést!“
Ve skutečnosti to trvalo ještě půl roku, než jsem se dočkala radostné zprávy.
Celý večer jsem visela na telefonu a každého z našich přátel i z rodiny jsem informovala, že brzy budeme tři. Nechtěla jsem už ani chvilku čekat, musela jsem své štěstí hned vykřičet do celého světa.

Buď ráda, že máš práci (str. 10-11)

Víc než půl roku jsem byla bez zaměstnání. Nějak jsme to s muže zvládali, ale když pak najednou onemocněl, začalo být opravdu zle.

Mami, můžu si přidat?“ přistrčil mi Vojta prázdný talíř od bramborové polévky.
„No,“ zamíchala jsem sběračkou v hrnci. Polévky tam bylo ještě tak na jednu porci. „Myslela jsem, že něco vezmu tátovi do nemocnice. Včera mi vyprávěl, že se s chlapama nemohli dohodnout, jestli dostali k obědu guláš, nebo rajskou.“
„Jasně, mami, promiň. Odvez ji tátovi. Dojím se chlebem,“ vyskočil syn od stolu a ukrojil si dva silné krajíce a bohatě si je pomazal sádlem.
„Večer ti udělám lečo,“ usmála jsem se na něj. Chválabohu, že se sestře urodilo tolik rajčat a paprik. Žila na vesnici, a i když sama měla tři děti a do kapsy hluboko, občas mi dala nějaké přebytky ze zahrady a také vajíčka. Už půl roku jsem byla bez práce. Zavřeli továrnu, kde jsem od vyučení pracovala, a v našem kraji zkrátka práce nebyla. No, a poslední kapkou byl manželův úraz. Při fotbale si ošklivě zlomil kotník. Jednu operaci měl už za sebou a další ho čekala. Doktor říkal, že bude zázrak, když se do práce vrátí za půl roku. A žít z nemocenské se nedá.
Nalila jsem do termosky teplou polévku a vydala se do nemocnice. Martin zrovna spal. Nechtěla jsem ho budit. Sedla jsem si k jeho posteli a čekala. Dveře na chodbu byly otevřené, a tak jsem slyšela rozčílený hlas uklízečky.
„Žádná dvacetiletá sestra si tu na mě nebude votvírat hubu, nebo se jim tady na to vykašlu. V tom novém centru teď nabírají uklízečky a platí jim o dvacet korun na hodinu víc než tady!“
O novém kancelářském centru, které se stavělo na kraji našeho města, jsem věděla. Mělo nalákat do našeho kraje nové firmy a dát práci lidem. Doma jsem požádala Vojtu, aby mi našel na internetu, jestli je pravda, co říkala uklízečka. Centrum bylo dostavěné a na jejich stránkách byl kontakt na firmu, která hledala lidi na závěrečný úklid. Vyrazila jsem tam hned druhý den ráno. Ukázalo se, že lidi na práci najímá prostředník, jakási agentura. Ale to mi nevadilo. Je fuk, kdo vás platí, hlavně že vás platí.
„Bereme vás. Přijďte zítra v osm hodin ráno do vstupní haly. Tam si vás někdo vyzvedne a řekne, co máte dělat,“ podávala mi mladá žena vyplněnou dohodu, kterou jsem podepsala.
„Martine, už bude dobře. Dostala jsem práci v tom novém centru. Sice jenom na dohodu, ale to nevadí. Práce je tam hodně a až se začnou stěhovat firmy, tak tam ti nejlepší z nás zůstanou,“ sdělovala jsem radostně manželovi na odpolední návštěvě. „Já vím, že je to mizerných osm tisíc čistého, ale teď nám to pomůže.“

Topím se v dluzích (str. 16-17)

Nemůžu spát. Už celé měsíce. Sotva na chviličku zamhouřím oči, vidím ho před sebou. Lichváře. Šklebí se na mě a vyhrožuje mi. Dlužím mu půl milionu, i když jsem si půjčila jen polovinu.

Noc co noc se probouzím zpocená a srdce mi buší až v krku. Vstanu a jdu si do kuchyně uvařit čaj. Zapálím si cigaretu. Pozoruju kroužky modravého dýmu a mám strach. V kuchyni je teplo, přesto se celá třesu.
Ne, ten lichvář mi krkem nezakroutí. Pošle na mě bandu chlápků, kteří tu práci odvedou za něj, zpřerážejí mi ruce. Takhle to říkal. A ještě mi prý upraví fasádu tak, že mě vlastní máma nepozná.
Měla jsem jít za bráchou. Vynadal by mi do pitomých nán, ale nenechal by mě padnout. Měl by spoustu řečí, nejspíš by mě pořádně seřval, je to vztekloun, ale ty peníze by mi půjčil. Jenže já se bála přiznat, že jsem tak pitomá. Tak nezodpovědná.
Ano, jsem blbka, nána, husa. Kolik let jsem si neplatila sociální a zdravotní pojištění? Jasně, pět. Práce na volné noze k tomu svádí. Kašlala jsem na daňová přiznání, kašlala jsem na úřadování, které mi bylo vždycky proti srsti a hlavně jsem potřebovala každou korunu, kterou se mi povedlo vydělat. Jsem rozvedená, živím dva puberťáky a od exmanžela jsem už několik let neviděla ani korunu. A pak spadla klec. Vyčkávali – a dostali mě. Penále za ty roky naskákalo jako blechy do psího kožichu. Kdyby to tak byly ty blechy! Koupila bych si sprej a bylo by po nich.
To pitomé pojištění jsem musela zaplatit. Jenže plaťte, když nemáte prachy! Focením si člověk moc nevydělá, pokud nemá známosti. A fotografů je jako hub po dešti. Takže jsem si půjčila. Jak jinak než od lichváře, dohodil mi ho kamarád. Banky mi nepůjčily ani korunu. Rozvedená fotografka na volné noze a středního věku pro ně není záruka. Slušně, ale důrazně mě vypoklonkovalo všech pět bankovních ústavů, které jsem postupně navštívila. A představa, že mi v bytě běhá exekutor a zabavuje věci, byla děsná. Kdyby mi sebral foťáky, můj jediný způsob obživy, mohla bych se jít rovnou oběsit. A že jsem do nich nastrkala peněz! Bodejť bych pak měla na nějaké pojištění.
„Tebe něco trápí?“ ptá se máma. „Jsi hrozně bledá, hubneš. A máš ošklivý kašel. Neměla bys zajít k doktorovi?“ Pohladí mě po hlavě, jako když jsem byla malá. Je mi do pláče. Nejradši bych se jí stulila v náručí a všechno jí řekla, ale to přece nemůžu! Jenže mámě je skoro osmdesát a má slabý srdce, a kdyby tohle prasklo… Asi by to strašně odskákala. „To je dobrý, mami, jsem jen přetažená. Chceš se kouknout na moje nový fotky?“

Koho jsem to vlastně milovala (str. 20-22)

Prý jsem se mu líbila hned, jak mě poprvé uvidělí. Bylo to pár let předtím, než jsme se sblížili. Potkali jsme se tehdy u společných známých, já byla sama, o n s manželkou.

Uličnicky po mně pokukoval, v oříškových očích mu poskakovaly jiskřičky. Líbil se mi také, ale nepřikládala jsem tomu žádný význam. Ostatně byl ženatý.
A pak jsme se začali potkávat – určitě to nebyla náhoda, že jsem na něj narazila cestou z práce na stanici metra C, ačkoliv říkal: „To je šťastná náhoda, že vás tady zase potkávám.“ Ostatně měli jsme společnou cestu z Florence na Budějárnu, kde přesedal na autobus. Bydlel v jedné z úhledných vilek pod Barrandovem. Já v jednom z paneláků na oné „větrné hůrce“.
Začínala jsem se těšit na ta „náhodná“ setkání, byla čím dál tím častější a čeřila až příliš poklidné vody mého života, které nudně plynuly mezi stereotypem zaměstnání a mdlým manželstvím, jež už tehdy spělo k definitivnímu konci.
Miroslav byl vtipný, okouzlující, jeho šarm byl neodolatelný. Říkal mi přesně ta slova, která jsem potřebovala slyšet: „Víte, že jsem se nikdy s žádnou ženou tak nenasmál? Obdivuji váš břitký humor. Kombinace krásy a inteligence je strhující – ne, teď nic neříkejte. Čtu vám z očí ironickou poznámku. Máte čas? Ne, nevymlouvejte se na domácnost. Vy teplé večeře manželovi už nevaříte. Na příští zastávce vystoupíme a dáme si skleničku vína. Vy máte určitě ráda červené, ne příliš suché…“
Nenechal mě vydechnout, nedovolil mi, abych protestovala, ostatně měl naprostou pravdu. Čas jsem měla, teplé večeře už dávno nevařila a milovala jsem červené, ne příliš suché, což si možná pamatoval z našeho prvního setkání. Později jsem zjistila, že měl vynikající paměť na data, slova i události, ale později jsem zjistila i něco jiného.
V čase, který popisuji, jsem jím byla doslova unesena. Nikdy jsem nepotkala tak charismatického muže. Dali jsme si to červené víno, potykali si, povídali si, večer se překulil do noci, udeřila zavírací hodina a číšnice nás laskavě upozornila, abychom vyklidili prostor. MHD už nejezdila, tak jsme si zavolali taxík a Miroslav mě doprovodil až k domovním dveřím.
„Počkám dole, dokud nebudeš doma v bezpečí. Zamávej mi z okna.“
Nevnucoval se na kávu, jen mě objal a políbil. Měla jsem pocit, že mě nikdy nikdo takhle nepolíbil.
„Máš tak hebké rty,“ zašeptal. „A voní ti vlasy. Celá mi nádherně voníš. Jsi krásná. Ne, nic neříkej,“ špitl a položil mi na rty ukazováček.

Vrať se domů, maminko! (str. 28-29)

Muž přišel o práci a utápěl se v depresích. Naše manželství bylo v krizi. Vyřešila jsem to tak, že jsem od všeho utekla, od manžela i od svých malých dětí.

To nemůžeš aspoň vynést odpadky?“ kárala jsem Radka hned po návratu z práce, on se ale ani neobtěžoval mi něco odpovědět.
„A udělal jsi dětem něco k jídlu?“
„Néé,“ odpověděl za něj sedmiletý Lukášek a čtyřletý Ríša mu přizvukoval.
Kuchyň vypadala jak po výbuchu bomby. „To snad není pravda!“ vzdychla jsem. Měla jsem nervy nadranc. „Jiní chlapi chodí do práce a ještě doma uklidí a uvaří,“ posteskla jsem si.
„Já to neumím,“ ozvalo se z obýváku.
„Tak se to nauč!“ odsekla jsem.
V práci jsem se nezastavila a doma mě čekal další stres. Tohle už dlouho nevydržím, jednou tady s tím praštím a odejdu. Nenapadlo mě to poprvé. Vlastně jsem o tom přemýšlela čím dál častěji.
Ríša brečel, protože se uhodil. Vzala jsem ho do náručí. „Já mám hlad,“ naříkal.
Luky přišel do kuchyně a ptal se mě, jestli nepotřebuju pomoct. Neudržela jsem slzy.
„Nebreč, mami!“ pohladil mě po ruce.
Otřela jsem si oči a pustila se do krájení brambor. „Já to udělám,“ řekl mi.
„Ty jsi můj velký kluk,“ přitiskla jsem ho k sobě. „Co bych si bez tebe počala.“
Během večeře jsme na chvíli vypadali jako normální rodina. Pak si Radek sedl k televizi a kuchyň a děti mi opět přenechal. Když jsem o půlnoci padla do postele, byla jsem tak unavená, že jsem necítila tělo. Druhý den jsem zaspala. Radek seděl v kuchyni, četl noviny a děti zmateně pobíhaly po bytě.
„To jim nemůžeš udělat alespoň tu snídani?“ vyjela jsem na něj.
Beze slov tedy ohřál mléko a namazal dětem chleby. Za deset minut už jsem byla s Lukášem venku. Doprovodila jsem ho do školy a spěchala do kanceláře.
Obrovská kytice na mém stole mi rázem zvedla náladu. S úsměvem jsem si přečetla lístek, na kterém stálo: „Malá útěcha v pracovním stresu. A.“
A. znamenalo Adam. Byl to jeden klient naší realitní kanceláře. Zprostředkovali jsme mu koupi krásné vily. Přitom jsme se poznali. Dvakrát jsem s ním byla na pracovním obědě ve vybrané restauraci, která by pro mě jinak byla zcela nedostupná.
Vtom mi zazvonil mobil. „Přeji vám krásný den,“ ozval se Adamův hlas.
„Díky, i za ty kytky.“
„Směl bych vás dnes pozvat na oběd?“
Přelétla jsem záznamník. Žádný důležitý termín. „Ráda přijmu.“
„Ve dvanáct?“
„Domluveno.“
„Možná se trochu zdržím,“ řekla jsem kolegyni, když jsem před dvanáctou odcházela. Ta se jen potutelně usmívala. Dobře mě znala a věděla o mých rodinných problémech.